Kdysi dávno neměli zajíčci kožíšky, a proto jim byla veliká zima. Nejmenší zajíček, který se jmenoval Štístko, měl jednoho dne už všeho dost. Když se blížil čas Vánoc, rozhodl se, že půjde navštívit Ježíška. Chtěl ho poprosit, aby zařídil, že už nikdy nebudou mrznout.

Tato pohádka je vánočním dárkem hlavně pro rodiny nedonošených miminek, stala se součástí cyklu VÁNOČNÍ tvorba pro kulíšky

Pohádka  pro rodiče a jejich předčasně narozená miminka

Pasáček a spící víly

Napsala Alena Vorlíčková

Ilustrovala Tereza Vlková

     Jednoho odpoledne u moře pásl pasáček stádo krav, koz a ovcí. Bylo velmi horko a slunce nemilosrdně pálilo, když uviděl tři nádherné dívky spící v trávě. Vůbec ho nenapadlo, že by to mohly být víly. Ležely klidně a na první pohled sladce spaly.

     Pasáček si pomyslel, že by je polední slunce mohlo spálit. Aby je ochránil před letním žárem, vylezl na nejbližší lípu a nalámal větve, které umístil do země kolem dívek.

     Víly se za chvíli probudily a divily se: "Kdo byl tak milý, že nás tu zastínil před slunečními paprsky?" Ve skutečnosti dobře věděly, kdo je zachránil před sluncem. Celou dobu nespaly, ale pozorně sledovaly veškeré pasáčkovo počínání.

    Víly měly překrásné dlouhé vlasy, které jim zářily jako ryzí zlato. Pasáček se lekl a chtěl utéct. V okamžiku byly u něho. Ptaly se, co by chtěl za to, že byl na ně tak hodný. Pasáček byl velmi skromný a nepřál si nic. Nabízely mu mošnu zlaťáků, ze které by nikdy neubývalo. Pasáček vzácný dar odmítl.

     Víly poznaly jeho dobrotu, laskavost a nezištnost. Za odměnu mu daly pár oveček. Na rozloučenou mu řekly: "Až budeš večer hnát stádo domů, budeš od moře slyšet vyzvánět zvony. V žádném případě se neohlížej."

     Rozloučily se a odešly. Pasáčkovi v té chvíli došlo, že to nebyly obyčejné dívky, ale víly.

     Slunce začalo zacházet za kopec a světla ubývalo. Pasáček se vracel domů, a čím blíže byl, tím hlasitější zvonění slyšel za zády. Zapomněl, co mu víly poručily. Ohlédl se a spatřil spoustu ovcí, koz a krav, jak vycházejí z moře a následují jeho stádo.

    V tom okamžiku, kdy neposlechl vílí rady a ohlédl se za sebe, se vše ztratilo. Obrovské stádo přestalo vystupo

Připravujeme výtvarnou soutěž pro děti z Dětského domova v Poličce (již brzy)

Děti budou odměněny knihami od nakladatelství Fragment, nakladatelství Metafora, webu Akce-novinky a Martiny Tiché z webu Maminky maminkám

Červená krabička

Alena Vorlíčková

Žila jednou chudá matka, která se svým synem bydlela v dřevěné chatrči na kraji lesa. Starala se doma o krávu, která jim dávala mléko, syn sbíral v lese jahody a lesní plody a přinášel domů chrastí, aby měli v zimě doma teplo.
Když se jednou opět potuloval po lese, zahlédl v křoví past na zajíce. V ní se zmítala mladá kachna. Chudinka sebou házela a snažila se osvobodit ze železného sevření, bohužel se jí to nedařilo. Chlapci se kachny zželelo, přistoupil k ní a osvobodil ji. V tom okamžiku k němu kachna promluvila.
"Příteli, za to, že jsi mi zachránil život, ti pomůžu zbavit se chudoby. Nejsem obyčejná kachna. Můj otec je kachní král, odnes mě prosím k němu domů. Jako poděkování ti bude nabízet zlato a stříbro, ty ho ale popros o červenou krabičku, kterou má na polici."
Chlapec vzal kačenku do náruče a odnesl ji jejímu otci. Kachní král byl velmi šťastný, že mu mladík zachránil jediné dítě, a nabízel mu zlata a stříbra, kolik by si přál. Chlapec mu ale odpověděl, že pokud se ho chce král odměnit, ať mu dá červenou krabičku z police. Král mu ji doopravdy dal a řekl:
"Dobře sis vybral, protože ta krabička je to nejcennější, co mám ve svém domě. Dám ti ji, ale zacházej s ní uvážlivě. Když budeš něco potřebovat, jen třikrát na ni zaťukej a dostaneš vše, co si budeš přát."
Mladík pěkně králi poděkoval za dárek, rozloučil se s ním i s jeho dcerou a odešel ze zámku. Venku už byla černočerná tma. Protože se bál, že by v lese zabloudil, zaklepal na krabičku a řekl:
"Přeju si zlatého koně a dvě stě vojáků, kteří by mi ukázali cestu domů!"

        Sotva to dořekl, krabička se otevřela a z ní vyskočil zlatý kůň, za ním dvě stě vojáků s ostrými šavlemi v rukách. Mladík skočil na koně a vojáci ho vedli domů. Když ho přivedli k chaloupce, spolu s koněm zmizeli v krabičce.
Druhý den ráno řekl syn matce:
"Milá maminko, rád bych se oženil. Běžte ke králi a povězte mu, že bych chtěl jeho dceru za ženu. Jako věno nechci ni jiného než polovinu království."
Udivená matka šla ke králi a řekla mu, co si její syn přeje.
"Dobrá, dám mu svoji  jedinou dceru za manželku a také půl království, když splní tři úkoly. Podívej, tam před mým zámkem je břeh porostlý stoletými stromy. Ty stromy musí vykácet, rozorat půdu a zasít obilí. Obilí musí požnout, vymlátit, umlet mouku a z ní upéct chleba, který budu mít zítra, až vyjde slunce, k snídani. Pokud se mu to nepodaří, přijde o hlavu."
Matka se vracela domů a celou cestu plakala. Doma pověděla synovi, co jí král poručil.
"Neplačte, drahá maminko," řekl syn. "Všechno bude tak, jak král nařídil."
Zaťukal na krabičku a požádal:
"Pokácejte stromy, které rostou na břehu před královským zámkem. Zemi poorejte, zasejte obilí, skliďte ho, vymlaťte, pomelte zrní a z té mouky upečte chléb, který mi přinesete před východem slunce."
Slunce se ještě skrývalo za horami, když mladíkova matka klepala na královská vrata.
"Milostivý králi, přinesla jsem vám chleba na snídani. Jaké je vaše druhé přání?"
Král si vzal od matky chléb a řekl:
"Za mým zámkem je břeh, kde neroste ani stéblo. Pověz synovi, že musí tu mez překopat a do země vsadit vinnou révu, na které se musí v noci urodit hrozny. Z nich pak musí vylisovat šťávu a k snídani mi přinést víno dřív, než se slunce objeví na nebi."
Matka se vrací domů a pláče celou cestu tak, že má celý šátek mokrý, jak si s ním utírala slzy.
"Neplačte, drahá maminko," utěšuje ji syn, když mu pověděla, co si král přeje. "Všechno bude tak, jak král poručil."
Opět vezme do ruky krabičku, zaťuká na ni a řekne:
"Na břehu za královským zámkem je pustá zem. Překopejte ji a osaďte vinnou révou, která musí ještě dnes v noci vydat svou úrodu. Vylisujte hrozny a přineste mi víno dřív, než se slunce ukáže na nebi."
Slunce bylo ještě daleko za horami, když klepala matka na vrata zámku a předávala králi soudek vína.
Král si vzal soudek a řekl:
"Vidím, ženo, že je tvůj syn hoden stát se mým zetěm. Nemůžu ale svoji jedinou dceru provdat do lesní chaloupky. Proto pověz synovi, že musí tam, kde stojí váš domek, ještě dnes v noci postavit zámek. Zámek, který musí být stejně velký jako ten můj, stěny ať jsou z čistého stříbra, okna a dveře pak z čistého zlata."
Ubohá matka naříkala cestou tak, že na její zástěře nebylo suchého místa, jak si ji zmáčela slzami.  Vůbec si neuměla přestavit, kde by její syn vzal tolik stříbra a zlata.
"Neplačte, maminko," chlácholil ji syn, "všechno bude, jak král poručil."
Opět vzal do ruky krabičku a zavelel vojákům:
"Tady, kde stojí naše chalupa, mi postavte zámek. Ať je větší a krásnější než ten králův. Stěny ať jsou stříbrné, okna a dveře z čistého zlata."
Slunce ještě nevystoupalo na oblohu a zámek byl hotov. Stěny měl stříbrné, okna a dveře zlaté. Od mládencova zámku ke královu byl vybudován železný most a na něm kvetly růže a zpívali ptáčci.
Následující den dostal chlapec princeznu za ženu. Čtrnáct dní trvala hostina u krále, dalších čtrnáct dní pokračovala ve stříbrném zámku. Neměli kuchařky ani lokaje, přesto bylo všeho dobrého tolik, že bychom se i my najedli, kdybychom věděli, kde se stříbrný zámek nachází.

Ilustrovaly děti z Dětského domova v Poličce

Dobrá víla v údolí smaragdové řeky

Před dávnými a dávnými časy rostly pod vysokou horou, tam, kde se dnes rozprostírají louky a pastviny, lesy mohutných buků. Na břehu zelenomodré řeky stála ubohá chatrč, ve které žil starý otec se svým synem. Synek hlídal otcovo stádo, které mělo všude kolem dostatek pastvy.

Jednou zabloudil pasáček až do temného lesa. Uprostřed hvozdu pramenil potůček, ve kterém se koupaly víly. Když přišel chlapec blíž, nenašel víly, ale zahlédl na zelené trávě ubohou rybičku, jak se zmítala a snažila se dostat do vody. Pastýř se nad nešťastnou rybičkou slitoval, šel a vhodil ji do studené bystřiny. Netušil, že to nebyla skutečná rybka, ale víla, která se v rybu proměnila.
Jakmile se dotkla vody, změnila se náhle opět v překrásnou vílu. Přistoupila k překvapenému pasáčkovi a ptala se, jakou by si přál odměnu za to, že ji zachránil. Chlapec odpověděl: "Buď prosím tak hodná a ukaž mi cestu domů." Víla ho dovedla zpět k jeho otci do chaloupky.
Když byli před chýší, chtěl pasáček víle poděkovat za její laskavost. Jakmile se však otočil, víla zmizela a pastýřská hůl, kterou držel v ruce, se proměnila v ryzí zlato.

 

Napsala Alena Vorlíčková

Ilustrovala Petra Antonovová

Čarovný mlýnek aneb Proč je mořská voda slaná

Napsala Alena Vorlíčková

Ilustrace Eliška Žáková

  Kdysi dávno žil jeden milý chlapec, kterého vychovávala slepá babička. Když vyrostl, začal si hledat práci a podařilo se mu najít službu na lodi. Život na moři byl velmi těžký, mládencovi kamarádi se mohli chlubit svým skromným majetkem, on ale neměl vůbec nic.

Nejlepší nevěsta

Pohádka z knížky Kouzelná zahrada

Napsala Alena Vorlíčková
Ilustrovala Regina Daňková

   Bohatý sedlák chtěl předat svůj majetek jednomu ze svých synů. Protože měl tři, tak jim jednoho dne řekl: "Běžte do světa a ten, který přinese za rok nejvíc peněz, dostane veškeré moje jmění." Tam, kde bývají tři bratři, se často stává, že dva si spolu rozumí víc a toho třetího odstrkují nebo ho vůbec nemají rádi. Dva starší bratři se dívali na mladšího skrz prsty, a když došli ke křižovatce, vybral si jeden levou, druhý pravou cestu a nejmladšího poslali tou zarostlou prostřední.

  Smutný a nešťastný jde svou cestou, až k večeru dojde do veliké doubravy, kde zabloudí. Vyleze tedy na strom a v dálce zahlédne světlo. Vydá se tím směrem, až dojde k malému domku. Vejde do místnosti, ale nikdo není doma. Na stole je prostřeno a připraveno jídlo pro jednoho člověka. Čeká a čeká, a když nikdo nepřichází, sedne ke stolu a sní a vypije vše, co bylo přichystáno s tím, že pak poprosí za odpuštění. Přitom najde na stole ještě malou modlitební knížku. Vezme ji do rukou a do půlnoci ji celou přečte.
   Vtom zaburácí hrom a vítr se přežene kolem chalupy a dovnitř vtrhne strašlivý drak, který se ptá vylekaného mládence, zda mu chce sloužit. Neměl by jinou povinnost, než každý den jednou přečíst celou modlitební knížku a ochránit tak pokoj. Jídla a pití bude mít každý den dost. Chlapec souhlasí, když dostane tolik peněz, aby získal rodinný majetek. Drak mu výplatu slíbil a odletěl.
   Třikrát denně našel na stole spoustu  jídla a pití a přitom se modlil a nemohl se dočkat, až mu služba skončí. Jednou večer se objevila saň a měla ženskou hlavu. Přinesla mu mošnu zlaťáků a řekla, ať nejdřív jeho bratři svoje peníze spočítají a pak teprve on.
   Doma už ho všichni s výsměchem očekávali. Bratři přivezli svoje peníze, každý plný pytel. On přišel pěšky jen s malou mošničku. Uprostřed pokoje ji otevře a začne sypat mince na hromadu a zlaťáky se sypou, dokud jich není víc, než mají oba bratři dohromady. Všichni strnou úžasem nad kouzelnou mošnou, otec pak, protože by nerad svůj majetek přenechal nejmladšímu synovi, řekl: "Jděte znovu do světa a který z vás přinese tak dlouhý  řetěz, že ho ovine kolem mé zahrady, toho hospodářství bude.
   Synové se opět rozešli do světa a nejmladší šel znovu k líté sani. Za odměnu si vyprosil řetěz, jaký jim určil otec. Také v tomto roce se modlil z knížky a nakonec dostal slíbenou odměnu. Starší bratři si tajně vzali s sebou míru a nechali si v cizině vyrobit řetězy, ale jeden byl o tři hlívy delší a druhý o stejný kus kratší. Nejmladší pak povytáhl z kapsy krátký řetízek a šel kolem zahrady. A jak šel, tak se řetízek prodlužoval, až měl úplně přesnou míru. Tehdy řekl otec s nelibostí: "Ten z vás, který mi přivede za rok nejlepší snachu, bude hospodářem!"
Všichni opět odešli z domu. Nejmladší si to opět zamířil k sani, která byla napůl neuvěřitelně krásnou dívkou. Když jí mládenec prozradí své přání, řekne mu, ať jí do třetice stejně slouží a dostane, co si přeje.
  Chlapec se upřímně modlil a nemohl se dočkat konce třetího léta. Přišel poslední den. V noci kolem jedenácté silně zahřmělo a celé okolí se rozsvítilo jak za bílého dne. Byla slyšet sladká hudba, do pokoje k mládenci přistoupila krásná princezna, která mu řekla: "Teď jsem tady, jak sis přál, zachránil jsi mě a moje zakleté město, a když budeš chtít, stanu se tvojí ženou."
   S velkou radostí jede mládenec se svojí nevěstou ve zlatém kočáře domů. Starší bratři byli už se svými ženami doma. Jakmile uviděli zlatý kočár, mysleli si, že jede samotný král. Velmi se pak podivili, když v něm zahlédli svého opovrhovaného bratra a jeho překrásnou nevěstu.
Princezna pak zlým bratrům řekla: "To dědictví ať má, kdo chce, my ho nepotřebujeme, protože máme celé království." Rozloučili se s otcem a vrátili se do vysvobozeného města, kde dosud žijí, pokud neumřeli.

Nové ilustrace k této pohádce vytvořila Regina Daňková, jejíž výtvory můžete obdivovat na www.fler.cz/Rarasek