Láska je maličký kamínek v dlani

28. květen 2011 | 15.18 | rubrika: Rozhovory

Láska je maličký kamínek v dlani      Mller2

(rozhovor s Lubomírem Müllerem)

Mnoho maminek zná jeho úžasnou relaxační hudbu, kterou si i s dětmi zamilovaly. K nejoblíbenějším patří Pohádky pro Helenku. Vždy, když zaznívají tyto libé něžné tóny, celá rodina se zklidní a stáhne ke zdroji, odkud se linou. Hudební skladby nám vyprávějí o hájence, o káněti, o kostelní věži, o polní cestě, o lesních vílách... Představy nás vedou k pohádkám, do dětství, domů...  Děti se cítí v bezpečí a usínají.

     Hudební Pohádky pro Helenku pocházejí z autorské dílny Lubomíra Müllera, hudebního skladatele, spisovatele, fotografa, režiséra, cestovatele, zkrátka renesančního umělce. Žije v Ostrovačicích u Brna, kde se odehrával příběh Helenky a Ríši z knihy Viléma Mrštíka Pohádka máje. O Pohádkách pro Helenku mi napsal:

Helenku v životní velikosti vytvořil z pravého carrarského mramoru akademický sochař Emil Hlavica z Brna. Byla nainstalována v roce 1949 před Podkomorskou myslivnu, ve které se částečně odehrával děj Mrštíkova románu. Romanticky líbezná podoba hlavní hrdinky je sice sochařem trochu zidealizována, ale o to více snad dodnes potěší oko každého návštěvníka. Aniž bych se inspiroval při hudbě postavou skutečné Helenky z Mrštíkova románu Pohádka máje, vytvořil jsem své pojetí romantiky kraje, do kterého se socha Helenky dívá a který ji obklopuje. Když člověk trochu zavře oči před civilizačními nešvary v okolí, jako jsou dráty elektrického vedení či dálnice, tak je ten kraj stále kouzelný, borovice moudré si povídají, káňata "štěkají" ve výškách, zvonek kostelíka rozpráví svůj příběh na vlnách teplých letních proudů, a můžete si představovat cokoliv, co se kolem sochy v různých proměnách času odehrává. Svou představu jsem převedl do hudby. Chtěl jsem, aby nějak dokázala na krátké ploše rozeznít v posluchači představivost, rozeběhnout imaginaci za zavřenými víčky. Každý ji máme vrozenou, jen se někdy za ni stydíme.
Nevím co říkat o hudbě více, nemá konkrétní děj, i když je trochu programní. Má vzbuzovat představy a přinášet zharmonizování, nikoliv kakofonii pocitů zmatku. Ale také jsem nechtěl, aby byla sentimentálně rozplizlá.

Dlouho jsem přemýšlela, jak veřejný rozhovor s Lubomírem Müllerem vlastně začít. Pak mě napadlo vzít to od konce, od toho nejaktuálnějšího.

Milý Lubomíre, vím, že v těchto dnech dokončujete svůj nový román PŘÍBĚH SÁRY WITTENSBERGOVÉ. O čem bude? Kdy se dostane ke svým čtenářům?

Příběh Sáry Wittensbergové by se mohl také jmenovat Deník Sáry Wittensbergové, protože jeho páteří jsou deníkové záznamy ženy, která se ve svých pětačtyřiceti letech rozhodla dobrovolně odejít ze života. Ocitla se ve zdánlivé bezvýchodné situaci své duše i svého těla, v kritické chvíli zklamání a nepochopení. Deníkové útržky zaznamenávají její ohlédnutí zpět a snahu nalézt ve svém životě od dětství až po současnost nějaký smysl, nějaký záchytný bod jistoty. Vyrůstala s pocitem nechtěného dítěte, odstrkovaného a přehlíženého. Ještě na základní škole byla znásilněna a s traumatem se nikomu nesvěřila. Vypěstovala si v sobě vzdornou cílevědomost dokázat všem, že je nejlepší, že není "parchant", jak jí znělo v duši matčino osočení. Postupně se zapletla do sítě své ctižádostivosti a kariérismu. Vyšvihla se vlastní pílí do prestižní společenské třídy ředitelů, manažerů a byznysmenů, ale potlačovaná a nevyřešená traumata z dětství a dospělosti spolu s odmítavými postoji rodiny a příbuzných ji způsobily těžké deprese a selhávání organismu. Nedostatek vroucí náklonnosti a nepřítomnost něžné lásky v jejím manželství vedly k nalezení muže, jenž jí dokázal na čas pozdvihnout ze dna. Nová zamilovanost a bezmezná oddanost novému citu však potíže ještě zhoršily. Zklamání z pocitu bezmoci si začalo vybírat svou daň v podobě odhodlání k sebevraždě. Ještě však tu je stále naděje.... a tou román končí.

Autentické deníkové útržky jsou rámovány segmenty poslední noci Sáry v jejím pokoji. Mezi deníkem a těmito segmenty se odvíjí vlastní příběh jejích rodičů, malé holčičky, dospívající dívky i zralé ženy s nahlédnutím do dobových reálií a událostí let 1965 až 2010.

Příběh Sáry Wittensbergové je napsán podle skutečných událostí.

Doufám, že kniha spatří světlo světa tento měsíc, tedy v květnu.

Nedávno jste byl požádán, abyste napsal předmluvu ke knize Bonding – porodní radost. Jak jste se při tom cítil, co vás napadalo?

Napsal jsem nikoliv předmluvu, ale vlastně jednu z úvodních úvah na toto téma, jakési osobní pozdravení. Bylo to příjemné, neboť jsem se vrátil myšlenkami k pocitům před, během a po narození své první i druhé dcery. Mnohé z toho, co kniha Bonding popisuje, jsem tak nějak podvědomě cítil, že by mělo fungovat, ale ne vždy fungovalo. Mnoho se jistě od té doby zlepšilo, ale "radostná cesta k porodu" je stále ještě na mnoha místech kamenitá. A tato kniha na "kameny na cestě" upozorňuje a snaží se je odstranit.

K Vánocům jste vydal útlou sbírku milostné poezie Láska je všechno, láska je nic. Jaké jsou ohlasy čtenářů? Čtou (mladí) lidé dnes ještě poezii?

Nenalhávejme si, že v minulých dobách lidé poezii četli více než dnes. Vždy to byla spíše okrajová životní záležitost, snad jen vrcholný romantismus Goetha, Schillera, Karla Hynka Máchy poezii vnímal jako "denní stravu duše". Poezie nikdy nezahyne, protože je živou vodou křísící naše mrtvé prožitky. Dnes už nemáme jaksi čas na to, abychom své prožitky opravdu a důkladně prožívali. Všechno se zrychlilo, na oko usnadnilo, ale místo, aby nám technika a tlak na produkci a výkon čas přidala, ubrala ho. Najednou nic nestíháme, neprožíváme ono skutečné, skrývající se pod povrchem věcí a událostí kolem nás. A pak najednou, v některou chvíli, přichází poezie (k někomu však nepřijde nikdy), aby nám dala pocítit, o co přicházíme. A nutí nás zklidnit se a navrátit se do náruče emocí. Tohle bude podle mne fungovat vždycky, protože láska bude vždycky, ať už uspěchaná nebo neuspěchaná. Láska je maličký kamínek v dlani. Každý z nás ho může v dlani chránit a svírat, nebo ho pustit na zem.

Ohlasy na mou bytostně intimní poezii jsou radostné. Především mezi čtenáři (hlavně však čtenářkami) zralého věku, které si připomenou právě ony emoce, kdysi prožité a dnes už trochu utlačené. Moc jim za to děkuji.

A já děkuji za rozhovor (pevně věřím, že není poslední) a těším se na naše setkání v Poličce 4. června, kde slavnostně zakončíme charitativní akci na pomoc nedonošeňátkům poděkováním všem, kteří nějakou formou přispěli, tedy i vám. Těším se na čtení z vašeho nového románu, na představení knihy Bonding jednou ze spoluautorek, Ivanou Antalovou, výstavu ilustrací Magdy Štajnerové, na další hosty a děti z dětského domova. Na shledanou!

www.lubomir-muller.cz

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 0.00 (0x)

1. Mezinárodní týden čtení v Poličce

28. květen 2011 | 15.14 | rubrika: Kouzlo pohádek

Mezinárodní týden čtení
 

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 1 (1x)

Cesta za inspirací

4. květen 2011 | 12.45 | rubrika: Cestování

     Inspiraci k veškerému psaní nacházím v mému srdci blízkém Slovinsku. Po třech letech se konečně chystáme tuto pohádkovou zemi navštívit. Ještě stále řešíme dilema, zda jet v červnu a kochat se pohledem na lány narcisů na Golici v Karavankách, nebo v první půlce srpna, kdy mají domácí dovolené a ubytovací zařízení nabízejí zajímavé akční ceny, nebo po sezóně odpočívat v termálních lázních.SLO 097
     Nejatraktivnější a nejnavštěvovanější lokalitou jsou Julské Alpy se svými vrcholy, jezery, vodopády. Každý turista si zde může najít vhodnou trasu podle svých schopností. Základnou může být okolí jezera Bohinj, které nabízí spoustu různých možností ubytování. Ve Slovinsku se nacházejí i jiné přírodní zajímavosti, například jeskyně patří k největším a nejkrásnějším na světě (koncertní sál v jeskyni Postojna pojme 10 000 návštěvníků a jede k němu vláček). Pro nás suchozemce je atraktivní taky kousek pobřeží, které tato zemička má. Půvabné městečko Piran v benátském stylu můžeme obdivovat ze všech stran celé hodiny. O koupání a lenošení s dětmi na pláži máme ale asi jiné představy.


    Nejbližší písečné pláže se nacházejí v Chorvatsku na ostrově Pag.  Jsou zde místa vhodná i pro nejmenší děti s pískem na pláži i v moři, kam je mírný vstup a kde je voda klidná (Čista plaža, Planjka). Není nutná obuv do vody, zato se doporučuje nezapomenout potřebné nářadí – kyblíky, lopatky, bábovky atd. Pro větší děti jsou tu pláže s různými atrakcemi a možnostmi sportovního vyžití (např. Zrče). Typickým ubytováním jsou různé typy apartmánů.
     Cesta z ČR na ostrov Pag je dlouhá kolem 800 km a je možné zvolit různé trasy. V každém případě musíme zaplatit drahou dálniční známku ve Slovinsku. Proč ji tedy nevyužít víc než jenom na pár kilometrů. Zastávku je možné udělat v hlavním městě Lublani, které je dílem architekta Jože Plečnika (působil za prezidenta Masaryka na Pražském hradě). K odpočinku vybízí park Tivoli nebo nábřeží říčky Lublanice s letními hospůdkami a kavárnami. Na křižovatce silnic směřujících k moři se nachází jeskyně Postojna a skalní hrad Predjama. Odtud je to na Pag už jenom 155 km. Zpáteční cestu můžeme zvolit jinudy, třeba kolem smaragdové řeky Soči.
     Jsem zvědavá, jak to ještě dopadne, čekám na zajímavé nabídky z www.slovenia.info , určitě ve Slovinsku strávíme pár dní na začátku a také na konci dovolené. Podíváme se na místa známá a oblíbená, těšíme se na nové objevy.
 

žádné komentáře | přidat komentář | hodnocení: 1 · 2 · 3 · 4 · 5 | 5 (1x)