Dnes se opět  na dva měsíce zavřou brány škol a nastane pro děti (i jejich učitele) zasloužený a vytoužený čas odpočinku. Děti přinesou domů vysvědčení, které rodičům a příbuzným prozradí, jak se po celý rok snažily. Nejen samé jedničky, ale i dílčí zlepšení, snaha tam, kde se dítko potýká s nějakými problémy, zaslouží nějakou odměnu.

Za dobré vysvědčení knihu – vzpomínáte? To bylo heslo našeho dětství.  Dokonce o něm byl natočen celý večerníčkovský seriál Kluk z plakátu. Platí to i dnes? Těší se i vaše děti na nové přírůstky do knihovny a na deštivé prázdninové dny, kdy si budou moci někam zalézt a prožívat ta nejúžasnější dobrodružství na širém moři, na pustém ostrově, nad zemí v balónu...?

Napište nám a autor/ka nejzajímavějšího příspěvku získá od nás knihu na prázdniny!

Článek pro www.maminkymaminkam.cz

Průvodce pohádkovým Slovinskem

    Chcete zažít báječnou rodinou dovolenou, na které se nikdo ze zúčastněných nebude nudit? Rádi byste stihli horský výšlap, sjeli divokou řeku, ale také trochu lenošili, četli pohádky a pověsti, a někdo z rodiny zase rád poznává přírodu, jedinečné rostliny a živočichy, bohatě vyzdobené jeskyně, a ještě samozřejmě chcete za sluníčkem k moři... Co z toho vybrat? Jak to všechno stihnout, aby byli všichni spokojení?

     Vypravte se do země, která není ani vzdálená, ani velká, přesto má všechny krásy světa, jak o tom vypráví stará legenda. "Když Bůh stvořil svět, pozorně a skoupě rozděloval pozemské krásy, něco tady, něco tam. Nakonec mu zůstala hrst čiré krásy a nejnádhernějších krajin, rozsypal ji po zemi, která se dnes nazývá Slovinsko."

     Je to země horských velikánů, průzračných jezer, smaragdových řek, oblých kopců s bílými kostelíky, zeleného přímoří, krasových jeskyní, největších na světě, kde se nachází pohádkové bohatství, které střeží bájní tvorové.

     Obyvatelé jsou příjemní, velmi pohostinní a pracovití lidé. S tím souvisí i jejich výborná domácí kuchyně, do které patří místní výrobky jako je sušená šunka pršut, sýry, vynikající vína, lahodné ovoce. Ve všech turisty vyhledávaných místech se skvěle vaří poctivá domácí jídla, nemusíte mít strach, že byste děti nenakrmili.

     K turisticky nejatraktivnějším místům patří Julské Alpy – jezero Bled, jezero Bohinj, údolí smaragdové řeky Soči, zelená Istrie, jeskyně Postojna, skalní hrad Predjama, hlavní město Lublaň, nejmalebnější městečko Škofja Loka. Za pozornost určitě stojí i okolí řeky Krky se spoustou hradů, v jejích meandrech se nachází Novo Město, vodní hrad Otočec a nejmenší městečko – galerie Kostanjevica.

     Víc se můžete dozvědět v nové knížce Průvodce pohádkovým Slovinskem, která je určena právě rodinám s dětmi.

Konference Klubu přátel Kouzelné zahrady 4. června 2011 v Poličce

1. Mezinárodní týden čtení dětem            

Místo konání: Polička - Centrum Bohuslava Martinů - MC MaTami

Hosté: velvyslankyně Kouzelné zahrady Míša Štravs Matanelli, spisovatel Lubomír Müller, ilustrátorka Magda Štajnerová, šéfredaktorka webu Maminky maminkám Martina Tichá,  zakladatelka BabyKlokánků Ivana Antalová,  knihovnice Dáša Možná (s rodinami, partnery a dalšími mazlíčky)

Hostitelé: MaTami - Katka Stodolová, Lenka Kunčíková, Lenka Klouzalová, Pohádky pro společné čtení - Alena Vorlíčková           ... s rodinami

Láska je maličký kamínek v dlani     

(rozhovor s Lubomírem Müllerem)

Mnoho maminek zná jeho úžasnou relaxační hudbu, kterou si i s dětmi zamilovaly. K nejoblíbenějším patří Pohádky pro Helenku. Vždy, když zaznívají tyto libé něžné tóny, celá rodina se zklidní a stáhne ke zdroji, odkud se linou. Hudební skladby nám vyprávějí o hájence, o káněti, o kostelní věži, o polní cestě, o lesních vílách... Představy nás vedou k pohádkám, do dětství, domů...  Děti se cítí v bezpečí a usínají.

     Hudební Pohádky pro Helenku pocházejí z autorské dílny Lubomíra Müllera, hudebního skladatele, spisovatele, fotografa, režiséra, cestovatele, zkrátka renesančního umělce. Žije v Ostrovačicích u Brna, kde se odehrával příběh Helenky a Ríši z knihy Viléma Mrštíka Pohádka máje. O Pohádkách pro Helenku mi napsal:

Helenku v životní velikosti vytvořil z pravého carrarského mramoru akademický sochař Emil Hlavica z Brna. Byla nainstalována v roce 1949 před Podkomorskou myslivnu, ve které se částečně odehrával děj Mrštíkova románu. Romanticky líbezná podoba hlavní hrdinky je sice sochařem trochu zidealizována, ale o to více snad dodnes potěší oko každého návštěvníka. Aniž bych se inspiroval při hudbě postavou skutečné Helenky z Mrštíkova románu Pohádka máje, vytvořil jsem své pojetí romantiky kraje, do kterého se socha Helenky dívá a který ji obklopuje. Když člověk trochu zavře oči před civilizačními nešvary v okolí, jako jsou dráty elektrického vedení či dálnice, tak je ten kraj stále kouzelný, borovice moudré si povídají, káňata "štěkají" ve výškách, zvonek kostelíka rozpráví svůj příběh na vlnách teplých letních proudů, a můžete si představovat cokoliv, co se kolem sochy v různých proměnách času odehrává. Svou představu jsem převedl do hudby. Chtěl jsem, aby nějak dokázala na krátké ploše rozeznít v posluchači představivost, rozeběhnout imaginaci za zavřenými víčky. Každý ji máme vrozenou, jen se někdy za ni stydíme.
Nevím co říkat o hudbě více, nemá konkrétní děj, i když je trochu programní. Má vzbuzovat představy a přinášet zharmonizování, nikoliv kakofonii pocitů zmatku. Ale také jsem nechtěl, aby byla sentimentálně rozplizlá.

Dlouho jsem přemýšlela, jak veřejný rozhovor s Lubomírem Müllerem vlastně začít. Pak mě napadlo vzít to od konce, od toho nejaktuálnějšího.

Milý Lubomíre, vím, že v těchto dnech dokončujete svůj nový román PŘÍBĚH SÁRY WITTENSBERGOVÉ. O čem bude? Kdy se dostane ke svým čtenářům?

Příběh Sáry Wittensbergové by se mohl také jmenovat Deník Sáry Wittensbergové, protože jeho páteří jsou deníkové záznamy ženy, která se ve svých pětačtyřiceti letech rozhodla dobrovolně odejít ze života. Ocitla se ve zdánlivé bezvýchodné situaci své duše i svého těla, v kritické chvíli zklamání a nepochopení. Deníkové útržky zaznamenávají její ohlédnutí zpět a snahu nalézt ve svém životě od dětství až po současnost nějaký smysl, nějaký záchytný bod jistoty. Vyrůstala s pocitem nechtěného dítěte, odstrkovaného a přehlíženého. Ještě na základní škole byla znásilněna a s traumatem se nikomu nesvěřila. Vypěstovala si v sobě vzdornou cílevědomost dokázat všem, že je nejlepší, že není "parchant", jak jí znělo v duši matčino osočení. Postupně se zapletla do sítě své ctižádostivosti a kariérismu. Vyšvihla se vlastní pílí do prestižní společenské třídy ředitelů, manažerů a byznysmenů, ale potlačovaná a nevyřešená traumata z dětství a dospělosti spolu s odmítavými postoji rodiny a příbuzných ji způsobily těžké deprese a selhávání organismu. Nedostatek vroucí náklonnosti a nepřítomnost něžné lásky v jejím manželství vedly k nalezení muže, jenž jí dokázal na čas pozdvihnout ze dna. Nová zamilovanost a bezmezná oddanost novému citu však potíže ještě zhoršily. Zklamání z pocitu bezmoci si začalo vybírat svou daň v podobě odhodlání k sebevraždě. Ještě však tu je stále naděje.... a tou román končí.

Autentické deníkové útržky jsou rámovány segmenty poslední noci Sáry v jejím pokoji. Mezi deníkem a těmito segmenty se odvíjí vlastní příběh jejích rodičů, malé holčičky, dospívající dívky i zralé ženy s nahlédnutím do dobových reálií a událostí let 1965 až 2010.

Příběh Sáry Wittensbergové je napsán podle skutečných událostí.

Doufám, že kniha spatří světlo světa tento měsíc, tedy v květnu.

Nedávno jste byl požádán, abyste napsal předmluvu ke knize Bonding – porodní radost. Jak jste se při tom cítil, co vás napadalo?

Napsal jsem nikoliv předmluvu, ale vlastně jednu z úvodních úvah na toto téma, jakési osobní pozdravení. Bylo to příjemné, neboť jsem se vrátil myšlenkami k pocitům před, během a po narození své první i druhé dcery. Mnohé z toho, co kniha Bonding popisuje, jsem tak nějak podvědomě cítil, že by mělo fungovat, ale ne vždy fungovalo. Mnoho se jistě od té doby zlepšilo, ale "radostná cesta k porodu" je stále ještě na mnoha místech kamenitá. A tato kniha na "kameny na cestě" upozorňuje a snaží se je odstranit.

K Vánocům jste vydal útlou sbírku milostné poezie Láska je všechno, láska je nic. Jaké jsou ohlasy čtenářů? Čtou (mladí) lidé dnes ještě poezii?

Nenalhávejme si, že v minulých dobách lidé poezii četli více než dnes. Vždy to byla spíše okrajová životní záležitost, snad jen vrcholný romantismus Goetha, Schillera, Karla Hynka Máchy poezii vnímal jako "denní stravu duše". Poezie nikdy nezahyne, protože je živou vodou křísící naše mrtvé prožitky. Dnes už nemáme jaksi čas na to, abychom své prožitky opravdu a důkladně prožívali. Všechno se zrychlilo, na oko usnadnilo, ale místo, aby nám technika a tlak na produkci a výkon čas přidala, ubrala ho. Najednou nic nestíháme, neprožíváme ono skutečné, skrývající se pod povrchem věcí a událostí kolem nás. A pak najednou, v některou chvíli, přichází poezie (k někomu však nepřijde nikdy), aby nám dala pocítit, o co přicházíme. A nutí nás zklidnit se a navrátit se do náruče emocí. Tohle bude podle mne fungovat vždycky, protože láska bude vždycky, ať už uspěchaná nebo neuspěchaná. Láska je maličký kamínek v dlani. Každý z nás ho může v dlani chránit a svírat, nebo ho pustit na zem.

Ohlasy na mou bytostně intimní poezii jsou radostné. Především mezi čtenáři (hlavně však čtenářkami) zralého věku, které si připomenou právě ony emoce, kdysi prožité a dnes už trochu utlačené. Moc jim za to děkuji.

A já děkuji za rozhovor (pevně věřím, že není poslední) a těším se na naše setkání v Poličce 4. června, kde slavnostně zakončíme charitativní akci na pomoc nedonošeňátkům poděkováním všem, kteří nějakou formou přispěli, tedy i vám. Těším se na čtení z vašeho nového románu, na představení knihy Bonding jednou ze spoluautorek, Ivanou Antalovou, výstavu ilustrací Magdy Štajnerové, na další hosty a děti z dětského domova. Na shledanou!

www.lubomir-muller.cz

     Inspiraci k veškerému psaní nacházím v mému srdci blízkém Slovinsku. Po třech letech se konečně chystáme tuto pohádkovou zemi navštívit. Ještě stále řešíme dilema, zda jet v červnu a kochat se pohledem na lány narcisů na Golici v Karavankách, nebo v první půlce srpna, kdy mají domácí dovolené a ubytovací zařízení nabízejí zajímavé akční ceny, nebo po sezóně odpočívat v termálních lázních.
     Nejatraktivnější a nejnavštěvovanější lokalitou jsou Julské Alpy se svými vrcholy, jezery, vodopády. Každý turista si zde může najít vhodnou trasu podle svých schopností. Základnou může být okolí jezera Bohinj, které nabízí spoustu různých možností ubytování. Ve Slovinsku se nacházejí i jiné přírodní zajímavosti, například jeskyně patří k největším a nejkrásnějším na světě (koncertní sál v jeskyni Postojna pojme 10 000 návštěvníků a jede k němu vláček). Pro nás suchozemce je atraktivní taky kousek pobřeží, které tato zemička má. Půvabné městečko Piran v benátském stylu můžeme obdivovat ze všech stran celé hodiny. O koupání a lenošení s dětmi na pláži máme ale asi jiné představy.

    Nejbližší písečné pláže se nacházejí v Chorvatsku na ostrově Pag.  Jsou zde místa vhodná i pro nejmenší děti s pískem na pláži i v moři, kam je mírný vstup a kde je voda klidná (Čista plaža, Planjka). Není nutná obuv do vody, zato se doporučuje nezapomenout potřebné nářadí – kyblíky, lopatky, bábovky atd. Pro větší děti jsou tu pláže s různými atrakcemi a možnostmi sportovního vyžití (např. Zrče). Typickým ubytováním jsou různé typy apartmánů.
     Cesta z ČR na ostrov Pag je dlouhá kolem 800 km a je možné zvolit různé trasy. V každém případě musíme zaplatit drahou dálniční známku ve Slovinsku. Proč ji tedy nevyužít víc než jenom na pár kilometrů. Zastávku je možné udělat v hlavním městě Lublani, které je dílem architekta Jože Plečnika (působil za prezidenta Masaryka na Pražském hradě). K odpočinku vybízí park Tivoli nebo nábřeží říčky Lublanice s letními hospůdkami a kavárnami. Na křižovatce silnic směřujících k moři se nachází jeskyně Postojna a skalní hrad Predjama. Odtud je to na Pag už jenom 155 km. Zpáteční cestu můžeme zvolit jinudy, třeba kolem smaragdové řeky Soči.
     Jsem zvědavá, jak to ještě dopadne, čekám na zajímavé nabídky z www.slovenia.info , určitě ve Slovinsku strávíme pár dní na začátku a také na konci dovolené. Podíváme se na místa známá a oblíbená, těšíme se na nové objevy.
 

Vyhodnocení soutěže dětí z dětského domova v Poličce o nejlepší ilustraci

k pohádce Červená krabička

Kategorie 7-10 let

1. obrázek Král od Patrika (11 hlasů)
2. obrázek Zámek od Marka (10 hlasů)
3. obrázek Pec od Leonky (8 hlasů)

    Kategorie 11-19 let

1.    obrázek Hostina od Zdeňka (14 hlasů)

2.    obrázek Kůň od Kristiny (12 hlasů)

3.    obrázky 200 vojáků a Chaloupka od Zdeňka (11 hlasů)

Děkujeme dětem za krásné obrázky, "tetě" Lence Kunčíkové za přečtení pohádky a zorganizování soutěže v domově, sponzorům (nakladatelství Fragment, nakladatelství Metafora, web Maminky maminkám a web Akce-novinky) za krásné knižní odměny.

Slavnostní vyhlášení vítězů bude v rámci představení projektu Pohádky pro společné čtení 4. června 2011 v Centru Bohuslava Martinů v Poličce, kde budou obrázky vystaveny spolu s ilustracemi pražské výtvarnice Magdy Štajnerové.

Projekt Pohádky pro společné čtení Městské knihovny ve Svitavách má za sebou úspěšný rozjezd.

Na internetových stránkách www.booksy.cz začaly od března vycházet zdarma ke stažení lidové pohádky pro společné čtení a povídání, upravené speciálně pro děti s poruchami čtení.

Cílem je, aby se děti naučily nejen číst, ale čtenému také porozuměly, aby společně strávené chvilky přinášely potěšení všem zúčastněným, aby děti měly potřebu své zážitky sdílet s ostatními a získané poznatky využívaly.

V projektu vyšly dosud tři klasické lidové pohádky, ve kterých se objevují postavy a motivy známé z jiných pohádek a zároveň se od nich liší. Čtenáři mohou hledat souvislosti a rozdíly, předvídat, jak se bude příběh dál odvíjet, porovnávat s jinými známými texty.

První pohádkou je krátký příběh Noc v lese, připomínající známou Boudu budku. Hlavní postavou je ale holčička, k níž přicházejí lesní zvířátka. Pohádka nabízí spoustu možností další práce. Připraveny jsou úkoly před četbou a po přečtení celého textu. Součástí sešitu jsou ilustrace a omalovánka od výtvarnice Reginy Daňkové. Děti si mohou zahrát pohádku jako divadlo. Někomu by se mohlo zdát, že příběh nemá konec, je možné tedy vymyslet, jak to všechno dopadlo.

Pohádkou na duben je Víla od smaragdové řeky. Je to krátký milý příběh o skromném pasáčkovi, který byl vílou odměněn. V lidové slovesnosti býval pasáček vzorem milého, chytrého, šikovného a skromného dítěte, všemi oblíbeného. Text pohádky opět doplňují náměty k činnostem a ilustrace známé pražské ilustrátorky Magdy Štajnerové.

V tištěné podobě vyšla Noc v lese a pohádka Zlatý střevíček o hodné Marušce a zlé maceše.  Čtenáře na první pohled upoutají nádherné barevné obrázky Terezy Vlkové. Součástí je předmluva a opět úkoly pro malé čtenáře.

Pohádky pro společné čtení vznikají v úzké spolupráci s psycholožkou PhDr. Lenkou Krejčovou, Ph.D., předsedkyní pražského DYS-centra. Sešity vyrobila za velmi příznivou cenu ve vysoké kvalitě olomoucká tiskárna Properus.

Informace a objednávky: psc@centrum.cz

Připravujeme výtvarnou soutěž pro děti z Dětského domova v Poličce (již brzy)

Děti budou odměněny knihami od nakladatelství Fragment, nakladatelství Metafora, webu Akce-novinky a Martiny Tiché z webu Maminky maminkám

Červená krabička

Alena Vorlíčková

Žila jednou chudá matka, která se svým synem bydlela v dřevěné chatrči na kraji lesa. Starala se doma o krávu, která jim dávala mléko, syn sbíral v lese jahody a lesní plody a přinášel domů chrastí, aby měli v zimě doma teplo.
Když se jednou opět potuloval po lese, zahlédl v křoví past na zajíce. V ní se zmítala mladá kachna. Chudinka sebou házela a snažila se osvobodit ze železného sevření, bohužel se jí to nedařilo. Chlapci se kachny zželelo, přistoupil k ní a osvobodil ji. V tom okamžiku k němu kachna promluvila.
"Příteli, za to, že jsi mi zachránil život, ti pomůžu zbavit se chudoby. Nejsem obyčejná kachna. Můj otec je kachní král, odnes mě prosím k němu domů. Jako poděkování ti bude nabízet zlato a stříbro, ty ho ale popros o červenou krabičku, kterou má na polici."
Chlapec vzal kačenku do náruče a odnesl ji jejímu otci. Kachní král byl velmi šťastný, že mu mladík zachránil jediné dítě, a nabízel mu zlata a stříbra, kolik by si přál. Chlapec mu ale odpověděl, že pokud se ho chce král odměnit, ať mu dá červenou krabičku z police. Král mu ji doopravdy dal a řekl:
"Dobře sis vybral, protože ta krabička je to nejcennější, co mám ve svém domě. Dám ti ji, ale zacházej s ní uvážlivě. Když budeš něco potřebovat, jen třikrát na ni zaťukej a dostaneš vše, co si budeš přát."
Mladík pěkně králi poděkoval za dárek, rozloučil se s ním i s jeho dcerou a odešel ze zámku. Venku už byla černočerná tma. Protože se bál, že by v lese zabloudil, zaklepal na krabičku a řekl:
"Přeju si zlatého koně a dvě stě vojáků, kteří by mi ukázali cestu domů!"

        Sotva to dořekl, krabička se otevřela a z ní vyskočil zlatý kůň, za ním dvě stě vojáků s ostrými šavlemi v rukách. Mladík skočil na koně a vojáci ho vedli domů. Když ho přivedli k chaloupce, spolu s koněm zmizeli v krabičce.
Druhý den ráno řekl syn matce:
"Milá maminko, rád bych se oženil. Běžte ke králi a povězte mu, že bych chtěl jeho dceru za ženu. Jako věno nechci ni jiného než polovinu království."
Udivená matka šla ke králi a řekla mu, co si její syn přeje.
"Dobrá, dám mu svoji  jedinou dceru za manželku a také půl království, když splní tři úkoly. Podívej, tam před mým zámkem je břeh porostlý stoletými stromy. Ty stromy musí vykácet, rozorat půdu a zasít obilí. Obilí musí požnout, vymlátit, umlet mouku a z ní upéct chleba, který budu mít zítra, až vyjde slunce, k snídani. Pokud se mu to nepodaří, přijde o hlavu."
Matka se vracela domů a celou cestu plakala. Doma pověděla synovi, co jí král poručil.
"Neplačte, drahá maminko," řekl syn. "Všechno bude tak, jak král nařídil."
Zaťukal na krabičku a požádal:
"Pokácejte stromy, které rostou na břehu před královským zámkem. Zemi poorejte, zasejte obilí, skliďte ho, vymlaťte, pomelte zrní a z té mouky upečte chléb, který mi přinesete před východem slunce."
Slunce se ještě skrývalo za horami, když mladíkova matka klepala na královská vrata.
"Milostivý králi, přinesla jsem vám chleba na snídani. Jaké je vaše druhé přání?"
Král si vzal od matky chléb a řekl:
"Za mým zámkem je břeh, kde neroste ani stéblo. Pověz synovi, že musí tu mez překopat a do země vsadit vinnou révu, na které se musí v noci urodit hrozny. Z nich pak musí vylisovat šťávu a k snídani mi přinést víno dřív, než se slunce objeví na nebi."
Matka se vrací domů a pláče celou cestu tak, že má celý šátek mokrý, jak si s ním utírala slzy.
"Neplačte, drahá maminko," utěšuje ji syn, když mu pověděla, co si král přeje. "Všechno bude tak, jak král poručil."
Opět vezme do ruky krabičku, zaťuká na ni a řekne:
"Na břehu za královským zámkem je pustá zem. Překopejte ji a osaďte vinnou révou, která musí ještě dnes v noci vydat svou úrodu. Vylisujte hrozny a přineste mi víno dřív, než se slunce ukáže na nebi."
Slunce bylo ještě daleko za horami, když klepala matka na vrata zámku a předávala králi soudek vína.
Král si vzal soudek a řekl:
"Vidím, ženo, že je tvůj syn hoden stát se mým zetěm. Nemůžu ale svoji jedinou dceru provdat do lesní chaloupky. Proto pověz synovi, že musí tam, kde stojí váš domek, ještě dnes v noci postavit zámek. Zámek, který musí být stejně velký jako ten můj, stěny ať jsou z čistého stříbra, okna a dveře pak z čistého zlata."
Ubohá matka naříkala cestou tak, že na její zástěře nebylo suchého místa, jak si ji zmáčela slzami.  Vůbec si neuměla přestavit, kde by její syn vzal tolik stříbra a zlata.
"Neplačte, maminko," chlácholil ji syn, "všechno bude, jak král poručil."
Opět vzal do ruky krabičku a zavelel vojákům:
"Tady, kde stojí naše chalupa, mi postavte zámek. Ať je větší a krásnější než ten králův. Stěny ať jsou stříbrné, okna a dveře z čistého zlata."
Slunce ještě nevystoupalo na oblohu a zámek byl hotov. Stěny měl stříbrné, okna a dveře zlaté. Od mládencova zámku ke královu byl vybudován železný most a na něm kvetly růže a zpívali ptáčci.
Následující den dostal chlapec princeznu za ženu. Čtrnáct dní trvala hostina u krále, dalších čtrnáct dní pokračovala ve stříbrném zámku. Neměli kuchařky ani lokaje, přesto bylo všeho dobrého tolik, že bychom se i my najedli, kdybychom věděli, kde se stříbrný zámek nachází.

Ilustrovaly děti z Dětského domova v Poličce