Láska je maličký kamínek v dlani     

(rozhovor s Lubomírem Müllerem)

Mnoho maminek zná jeho úžasnou relaxační hudbu, kterou si i s dětmi zamilovaly. K nejoblíbenějším patří Pohádky pro Helenku. Vždy, když zaznívají tyto libé něžné tóny, celá rodina se zklidní a stáhne ke zdroji, odkud se linou. Hudební skladby nám vyprávějí o hájence, o káněti, o kostelní věži, o polní cestě, o lesních vílách... Představy nás vedou k pohádkám, do dětství, domů...  Děti se cítí v bezpečí a usínají.

     Hudební Pohádky pro Helenku pocházejí z autorské dílny Lubomíra Müllera, hudebního skladatele, spisovatele, fotografa, režiséra, cestovatele, zkrátka renesančního umělce. Žije v Ostrovačicích u Brna, kde se odehrával příběh Helenky a Ríši z knihy Viléma Mrštíka Pohádka máje. O Pohádkách pro Helenku mi napsal:

Helenku v životní velikosti vytvořil z pravého carrarského mramoru akademický sochař Emil Hlavica z Brna. Byla nainstalována v roce 1949 před Podkomorskou myslivnu, ve které se částečně odehrával děj Mrštíkova románu. Romanticky líbezná podoba hlavní hrdinky je sice sochařem trochu zidealizována, ale o to více snad dodnes potěší oko každého návštěvníka. Aniž bych se inspiroval při hudbě postavou skutečné Helenky z Mrštíkova románu Pohádka máje, vytvořil jsem své pojetí romantiky kraje, do kterého se socha Helenky dívá a který ji obklopuje. Když člověk trochu zavře oči před civilizačními nešvary v okolí, jako jsou dráty elektrického vedení či dálnice, tak je ten kraj stále kouzelný, borovice moudré si povídají, káňata "štěkají" ve výškách, zvonek kostelíka rozpráví svůj příběh na vlnách teplých letních proudů, a můžete si představovat cokoliv, co se kolem sochy v různých proměnách času odehrává. Svou představu jsem převedl do hudby. Chtěl jsem, aby nějak dokázala na krátké ploše rozeznít v posluchači představivost, rozeběhnout imaginaci za zavřenými víčky. Každý ji máme vrozenou, jen se někdy za ni stydíme.
Nevím co říkat o hudbě více, nemá konkrétní děj, i když je trochu programní. Má vzbuzovat představy a přinášet zharmonizování, nikoliv kakofonii pocitů zmatku. Ale také jsem nechtěl, aby byla sentimentálně rozplizlá.

Dlouho jsem přemýšlela, jak veřejný rozhovor s Lubomírem Müllerem vlastně začít. Pak mě napadlo vzít to od konce, od toho nejaktuálnějšího.

Milý Lubomíre, vím, že v těchto dnech dokončujete svůj nový román PŘÍBĚH SÁRY WITTENSBERGOVÉ. O čem bude? Kdy se dostane ke svým čtenářům?

Příběh Sáry Wittensbergové by se mohl také jmenovat Deník Sáry Wittensbergové, protože jeho páteří jsou deníkové záznamy ženy, která se ve svých pětačtyřiceti letech rozhodla dobrovolně odejít ze života. Ocitla se ve zdánlivé bezvýchodné situaci své duše i svého těla, v kritické chvíli zklamání a nepochopení. Deníkové útržky zaznamenávají její ohlédnutí zpět a snahu nalézt ve svém životě od dětství až po současnost nějaký smysl, nějaký záchytný bod jistoty. Vyrůstala s pocitem nechtěného dítěte, odstrkovaného a přehlíženého. Ještě na základní škole byla znásilněna a s traumatem se nikomu nesvěřila. Vypěstovala si v sobě vzdornou cílevědomost dokázat všem, že je nejlepší, že není "parchant", jak jí znělo v duši matčino osočení. Postupně se zapletla do sítě své ctižádostivosti a kariérismu. Vyšvihla se vlastní pílí do prestižní společenské třídy ředitelů, manažerů a byznysmenů, ale potlačovaná a nevyřešená traumata z dětství a dospělosti spolu s odmítavými postoji rodiny a příbuzných ji způsobily těžké deprese a selhávání organismu. Nedostatek vroucí náklonnosti a nepřítomnost něžné lásky v jejím manželství vedly k nalezení muže, jenž jí dokázal na čas pozdvihnout ze dna. Nová zamilovanost a bezmezná oddanost novému citu však potíže ještě zhoršily. Zklamání z pocitu bezmoci si začalo vybírat svou daň v podobě odhodlání k sebevraždě. Ještě však tu je stále naděje.... a tou román končí.

Autentické deníkové útržky jsou rámovány segmenty poslední noci Sáry v jejím pokoji. Mezi deníkem a těmito segmenty se odvíjí vlastní příběh jejích rodičů, malé holčičky, dospívající dívky i zralé ženy s nahlédnutím do dobových reálií a událostí let 1965 až 2010.

Příběh Sáry Wittensbergové je napsán podle skutečných událostí.

Doufám, že kniha spatří světlo světa tento měsíc, tedy v květnu.

Nedávno jste byl požádán, abyste napsal předmluvu ke knize Bonding – porodní radost. Jak jste se při tom cítil, co vás napadalo?

Napsal jsem nikoliv předmluvu, ale vlastně jednu z úvodních úvah na toto téma, jakési osobní pozdravení. Bylo to příjemné, neboť jsem se vrátil myšlenkami k pocitům před, během a po narození své první i druhé dcery. Mnohé z toho, co kniha Bonding popisuje, jsem tak nějak podvědomě cítil, že by mělo fungovat, ale ne vždy fungovalo. Mnoho se jistě od té doby zlepšilo, ale "radostná cesta k porodu" je stále ještě na mnoha místech kamenitá. A tato kniha na "kameny na cestě" upozorňuje a snaží se je odstranit.

K Vánocům jste vydal útlou sbírku milostné poezie Láska je všechno, láska je nic. Jaké jsou ohlasy čtenářů? Čtou (mladí) lidé dnes ještě poezii?

Nenalhávejme si, že v minulých dobách lidé poezii četli více než dnes. Vždy to byla spíše okrajová životní záležitost, snad jen vrcholný romantismus Goetha, Schillera, Karla Hynka Máchy poezii vnímal jako "denní stravu duše". Poezie nikdy nezahyne, protože je živou vodou křísící naše mrtvé prožitky. Dnes už nemáme jaksi čas na to, abychom své prožitky opravdu a důkladně prožívali. Všechno se zrychlilo, na oko usnadnilo, ale místo, aby nám technika a tlak na produkci a výkon čas přidala, ubrala ho. Najednou nic nestíháme, neprožíváme ono skutečné, skrývající se pod povrchem věcí a událostí kolem nás. A pak najednou, v některou chvíli, přichází poezie (k někomu však nepřijde nikdy), aby nám dala pocítit, o co přicházíme. A nutí nás zklidnit se a navrátit se do náruče emocí. Tohle bude podle mne fungovat vždycky, protože láska bude vždycky, ať už uspěchaná nebo neuspěchaná. Láska je maličký kamínek v dlani. Každý z nás ho může v dlani chránit a svírat, nebo ho pustit na zem.

Ohlasy na mou bytostně intimní poezii jsou radostné. Především mezi čtenáři (hlavně však čtenářkami) zralého věku, které si připomenou právě ony emoce, kdysi prožité a dnes už trochu utlačené. Moc jim za to děkuji.

A já děkuji za rozhovor (pevně věřím, že není poslední) a těším se na naše setkání v Poličce 4. června, kde slavnostně zakončíme charitativní akci na pomoc nedonošeňátkům poděkováním všem, kteří nějakou formou přispěli, tedy i vám. Těším se na čtení z vašeho nového románu, na představení knihy Bonding jednou ze spoluautorek, Ivanou Antalovou, výstavu ilustrací Magdy Štajnerové, na další hosty a děti z dětského domova. Na shledanou!

www.lubomir-muller.cz

Spolupráce s Magdou Štajnerovou             

24. února 2009 mi přišel mail z Fleru s oznámením, že právě zavedli novou službu Poptávky. Ani nevím proč, ale napsala jsem tam, že hledám někoho, kdo by mi ilustroval obálku dětské knížky. Byla to vůbec první poptávka na Fleru. Byla jsem zvědavá, co se stane, jestli se někdo ozve. Nabídky začaly chodit okamžitě. Účastnice mě vyzývaly, ať udělám výběrové řízení, že mi nakreslí, namalují obrázky a já si mám vybrat. Docela jsem se styděla, jaký poprask jsem způsobila.

Třetí den se začali ozývat i profesionální výtvarníci s velmi krásnými nabídkami. Magda mi napsala 27. února a byla 21. z celkových 36. Postupně začaly chodit obrázky. Zadání bylo docela těžké – obálka k Průvodci pohádkovým Slovinskem (praktické informace, fotky, pohádky a pověsti). Začalo vyřazování, většina účastnic to vzdala sama. Měla jsem strach, jak budu někoho odmítat, to moc neumím. Ale všechno probíhalo v klidu a přátelském duchu.

Magda si vybrala pohádku Tanec s vodníkem a namalovala krásný obrázek. Když jsem ho viděla, zatoužila jsem po klasické pohádkové knížce. Do té doby by mě to ani ve snu nenapadlo. Jak jsem ale pracovala na Průvodci, nenašla jsem žádné pohádky a pověsti v češtině. Musela jsem si je začít překládat ze slovinštiny. Při tom jsem objevila spoustu krásných pohádek, jiných než jsou ty naše.

Pak se objevil i obrázek do Průvodce a mně se nechtělo s Magdou rozloučit, protože se mi spolupráce s ní moc líbila. Na rozdíl od ostatních jsme spolu dost komunikovaly, asi proto, že máme stejně staré děti.

Průvodce pohádkovým Slovinskem vyšel a my jsme se s Magdou domluvily, že se pustíme do těch dalších pohádek. A tak jsme strávily léto nad příběhy a postavami z Kouzelné zahrady.

 Magda dodává:

Chtěla bych jen doplnit, jak si moc vážím toho, že si mě Alena vybrala a měla jsem možnost ilustrovat její krásnou pohádkovou knížku. Tato práce mě moc bavila, protože to byla příjemná a pohodová spolupráce a její krásné pohádky se ilustrovaly skoro samy:-). Já jsem se tenkrát s Flerem taky v podstatě seznamovala, začala jsem přes tento portál prodávat některé svoje výrobky a v té době, kdy jsem náhodou odpověděla na Alenčinu poptávku jsem tam byla nováček. Poptávka mě zaujala, protože byl vždycky můj sen ilustrovat dětskou (nejlépe pohádkovou) knížku, ale vůbec nic jsem si od toho neslibovala, jen jsem si tak v duchu řekla, že za zkoušku nic nedám. O to víc jsem byla sama překvapená, jak se celá situace vyvinula a jak to všechno šlo jako po másle. Navíc pro mě byla spolupráce na knížce opravdu jednoduchá, protože na mně bylo jen namalovat obrázky a o zbytek už se postarala Alenka sama:-). Moc jí chci poděkovat, že mi dala možnost ilustrovat svoji první knížku a kdo ví, třeba nebude poslední:-)...

Osobně jsme se poprvé sešly na akci Setkání s Kouzelnou zahradou v Městské knihovně ve Svitavách 20. dubna 2010

Pohádky pro Helenku            

Relaxační hudba nejen pro děti

      Snad každá maminka nebo učitelka v mateřské školce potřebuje někdy děti zklidnit. K nám se v pravou chvíli dostalo cd Pohádky pro Helenku, které jsme si okamžitě zamilovali. Vždy, když zaznívá tato něžná hudba, celá rodina se stáhne ke zdroji těch libých tónů. Hudební skladby nám vyprávějí o hájence, o káněti, o kostelní věži, o polní cestě, o lesních vílách... Představy nás vedou k pohádkám, do dětství, domů...  Děti se cítí v bezpečí a usínají.

     Tento vzácný dárek jsem dostala přímo od  autora, pana Lubomíra Müllera, hudebního skladatele, spisovatele, režiséra, cestovatele, zkrátka renesančního umělce a velmi vzácného člověka. Žije v Ostrovačicích u Brna, kde se odehrával příběh Helenky a Ríši z knihy Viléma Mrštíka Pohádka máje. O Pohádkách pro Helenku mi pan Lubomír napsal:

O hudbě "pro Helenku" - fotografii Helenky ještě přikládám, abyste viděla tu milou a romanticky líbeznou sochu, jak si ji zidealizoval akademický sochař Emil Hlavica z Brna. Byla postavena před Podkomorskou myslivnu v roce 1949 a je z pravého carrarského mramoru. Aniž bych se inspiroval při hudbě postavou Helenky z Mrštíkova románu Pohádka máje, tak jsem si vytvořil své pojetí romantiky kraje, do kterého se socha Helenky dívá a který ji obklopuje. Když člověk trochu zavře oči před civilizačními nešvary v okolí, jako jsou dráty elektrického vedení či tzv. vizual polution, vizuální znečištění krajiny nevhodnými nátěry domů (jistě znáte z okolí tu módu nanášet na nové fasády domů křiklavé barvy zelenkavých, žlutých, růžových aj. zvýrazňovačů....), tak prostě je ten kraj kouzelný, borovice moudré si povídají, káňata "štěkají" ve výškách, zvonek kostelíka rozpráví svůj příběh po vlnách teplých letních proudů a můžete si představovat cokoliv, co se kolem sochy v různých proměnách času odehrává. Tak jsem si to maličko představoval a tu barevnou, impresionistickou hudební malbu se snažil přenést do zvuků a tónů. Aby nějak dokázala na krátké ploše rozeznít v posluchači představivost, rozeběhnout imaginaci za zavřenými víčky, každý ji máme vrozenou, jen se někdy za ní stydíme.
Nevím, co říkat o hudbě více, nemá konkrétní děj, i když je trochu programní. Má vzbuzovat představy a přinášet zharmonizování, nikoliv kakofonii pocitů zmatku. Ale také jsem nechtěl, aby byla sentimentálně rozplizlá.

Pana Lubomíra Müllera můžete navštívit na jeho zajímavých stránkách www.lubomir-muller.cz . Určitě vás bude dlouho bavit ukázkami ze svých knih, svými skladbami, žertovnými filmečky, milostnou poezií, cestopisnými filmy a spoustou dalších překvapení.