Kouzelná zahrada
Kouzelná zahrada se zlatou rybkou, která splní KAŽDÉ přání, zlatou vodou, ptáčkem, který zpívá jenom pravdu, hrajícím stromem, plachetnicí, která pluje po souši...
Společné čtení knihy Mojmír
S Mojmírem to bylo tak: Když jsem dopsala knihu Růže a krokvice a povedlo se, že ji dostala k ilustrování Renáta Fučíková, pracovala jsem v mysli na několika námětech. Jenže Renáta Fučíková právě nadšená z Růže a krokvice, jela besedovat do knihoven na Moravu. A tam se znovu potkala s notoricky známými moravskými pověstmi. Jak jezdila mezi městy, náhle se jí ty notoricky známé pověsti poskládaly jako puzzle a já od ní dostala mail. V něm mi psala, že by bylo krásné napsat příběh věčného krále Ječmínka, který se narodí moravskému šlechtici a tatarské princezně. Jak Ječmínek, tak tatarská princezna patří do moravských pověstí. A ten chlapec bude muset utéci z Moravy, aby si zachránil život. Vrátí se jako dospělý, jako král a ubrání Moravu před vpádem Tatarů v roce 1241.
Zamyslela jsem se, protože námět to byl skvělý, ale jen z námětu člověk knihu neuvaří. Představila jsem si nejméně dva roky tvrdé práce. Váhala jsem nad tím, jak se technicky povede, aby se z mladíka Mojmíra stal věčný král. Ale přesto všechno jsem námět od Renáty Fučíkové přijala a dala se do práce na rozvíjení hlavní a vedlejších zápletek příběhu, na vymýšlení postav, jejich charakterů, osudů, na vykreslování jednotlivých scén. Celá práce mi nakonec opravdu trvala dva roky. Mohu prozradit, že teprve po roce psaní jsem přišla na to, jak se z Mojmíra věčný král stane.
Jaký máš vztah k jižní Moravě?
No, jsem "Češka jako poleno" a Moravu a Slezsko beru k Čechám naprosto rovnocenně. Moravu mám ráda, je to moc krásná země. Ačkoli bydlím v Litoměřicích, na Moravu jsem se dostala několikrát během studií. Když jsem studovala geografii, byla Morava cílem našich exkurzí. Při studiu angličtiny jsem jezdila na anglickou dramatiku do Brna a pak jsem strávila tři neděle v Kroměříži na kurzu Britské rady. Vždycky jsem na Moravě byla spokojená. Jo, ještě musím dodat, že mě odjakživa fascinovala Jízda králů.
Podnikla jsi kvůli knize Mojmír nějakou studijní cestu - na Moravu, do Slovinska, do Benátek nebo do zemí ještě vzdálenějších?
Jak už jsem říkala, studovala jsem geografii, a to představuje i spoustu cestování. Všechna místa, která se týkají Mojmírova příběhu na Moravě dokonale znám. V Evropě mám procestovanou trasu, po níž Mojmír prchá s rytíři Templáři z Vlčnova do Benátek. Bohužel, od Benátek do Číny jsem už musela spoléhat na odborné knihy a mapy. Naštěstí byli jiní, kteří absolvovali Mojmírovu trasu: Marco Polo a po něm současný fotograf Michael Yamashita. Ten totiž jel po trase Marca Pola a vše zdokumentoval v neuvěřitelné publikaci a já měla to štěstí, že jsem ji objevila v naší knihovně. A samozřejmě jsem si pomáhala další odbornou literaturou. Také internet mi velmi pomáhal, když jsem potřebovala prozkoumat vzdálená místa třeba až v Persii (Íránu).
Na Moravu jsem se vrátila po dopsání příběhu. Vlčnov totiž zařadil divadelní inscenaci Mojmír do programu Jízdy králů 2011 a já účinkovala v inscenaci jako vypravěčka. Sama jsem ani nemohla uvěřit, že jsem se stala součástí Jízdy králů. Dodnes mi jezdí mráz po zádech, když si vybavím hlasy dívky a chlapce, kteří pronášeli na jevišti slova Mojmíra a jeho lásky Lady.
Související články
Topčlánky.cz
Linkuj.czLiterární čajírna pro společné čtení
... pro nově vznikající magazín:
Související články
Společné čtení v galerii Lapidárium
Snem většiny autorů je živé setkání se čtenáři, beseda a veřejné čtení, kde mohou vidět a cítit přímé reakce na své dílo. Pokud je takové setkání spojeno s pomocí těm, kteří pomoc a podporu potřebují, je té proudící pozitivní energie ještě mnohem víc.
Tak nějak to bylo i na Pohádkovém happeningu pro miminka do dlaně v Praze 27. a 28. ledna. Cílem akce, pořádané o. s. Nedoklubko, bylo získat prostředky na vydání zápisníku pro maminky předčasně narozených miminek, které v prvních týdnech potřebují velkou podporu.
Překrásné prostory galerie Lapidárium ožily dětským smíchem, veselou či meditativní hudbou, předčítanými pohádkami (vzácnými hosty byly známé spisovatelky Daniela Krolupperová a Renata Štulcová). Mezi barokními sochami visely v prostoru oboustranné obrazy s biblickými výjevy od Marie Řezníčkové, která je věnovala o.s. Nedoklubko k prodeji.
Na prodej byly také Pohádky pro kulíšky, jejichž editorka Edith Holá celý projekt vymyslela a také zorganizovala pohádkový happening. Jí patří největší dík za léčivou knížku a milé setkání úžasných lidí. Díky jejímu pozvání jsme měli možnost se po půl roce sejít s přáteli Kouzelné zahrady a členkami týmu Pohádky pro společné čtení. Tentokrát jsme mohly číst společně, autorka s ilustrátorkami. Alena přečetla Pasáčka a spící víly, Magda Vílu od smaragdové řeky a Jitka Dívku z pomeranče. Moc nás to těšilo.
Více informací na stránkách Nedoklubko.cz
Související články
Pohádkový happening v Praze
PF 2012
V roce 2012 přeju hodně svěžích rán plných dětské fantazie a jiskřivé inspirace!
Vánoční pohádka
Kdysi dávno neměli zajíčci kožíšky, a proto jim byla veliká zima. Nejmenší zajíček, který se jmenoval Štístko, měl jednoho dne už všeho dost. Když se blížil čas Vánoc, rozhodl se, že půjde navštívit Ježíška. Chtěl ho poprosit, aby zařídil, že už nikdy nebudou mrznout.
Tato pohádka je vánočním dárkem hlavně pro rodiny nedonošených miminek, stala se součástí cyklu VÁNOČNÍ tvorba pro kulíšky
Související články
Pohádkové dobro a zlo
Pohádkové dobro a zlo, bílá a černá
V pohádce Dívka z pomeranče vystupují dvě hlavní ženské postavy – bílá panna z pomeranče a černá zlá čarodějnice. Dnes nás možná napadne otázka, zda je to "politicky korektní".
Lidové pohádky se dotýkají nejzákladnějších etických hodnot, ve srozumitelných obrazech ukazují dětem dobro a zlo. Dítě si velmi brzo začne klást otázky: Proč žijeme? Proč jsou někdy lidi zlí a nemají se rádi? Jak si získat přízeň staršího a silnějšího? Klasické pohádky přinášejí jasně srozumitelné situace a odpovědi.
Dobro a zlo v nich stojí vždy proti sobě. Pohádkové postavy jsou jednoznačné, dobré, nebo zlé, na rozdíl od skutečného života. Jasné kontrasty mezi postavami pomáhají pochopit rozdíly mravních hodnot. Malé dítě ale nepozná, co je dobré a co špatné. Proto jsou dobré bytosti bílé, krásné, hodné, chytré a ty zlé černé, ošklivé, zlé.
Zlo představují čerti, draci, čarodějnice a zpočátku v příběhu i vítězí. Hrdina musí se zlem bojovat, projít různými zkouškami, aby mohl zvítězit (a dospět). Na konci se koná slavná svatba jako oslava dobra a obřadný vstup do života dospělých.
Kde máme jistotu, že se dítě v klasických pohádkách ztotožní vždy s dobrem? V moderních pohádkách mohou přece děti nalézt zalíbení i v agresorovi. V lidovém vyprávění totiž dobro vždy zvítězí! To je ten nejcennější výchovný moment a přínos, staletími prověřený.
Pohádka Dívka z pomeranče z cyklu Pohádky pro společné čtení
Související články
Pozvánka na křest Pohádkové kuchařky
PoZVÁNKA
na
virtuální křest Pohádkové kuchařky,
který se bude konat 17. února 2011
na Facebooku ve skupině Kouzelná zahrada.
Budeme slavit, vařit, bavit se a pomáhat nedonošeňátkům
z Perinatologického centra v Hradci Králové.
Srdečně zveme!
Alena Vorlíčková Magda Štajnerová
www.pohadkova.kucharka.svetu.cz
Související články
Pohádka pro nedonošeňátka
Pohádka pro rodiče a jejich předčasně narozená miminka
Pasáček a spící víly
Napsala Alena Vorlíčková
Ilustrovala Tereza Vlková
Jednoho odpoledne u moře pásl pasáček stádo krav, koz a ovcí. Bylo velmi horko a slunce nemilosrdně pálilo, když uviděl tři nádherné dívky spící v trávě. Vůbec ho nenapadlo, že by to mohly být víly. Ležely klidně a na první pohled sladce spaly.
Pasáček si pomyslel, že by je polední slunce mohlo spálit. Aby je ochránil před letním žárem, vylezl na nejbližší lípu a nalámal větve, které umístil do země kolem dívek.
Víly se za chvíli probudily a divily se: "Kdo byl tak milý, že nás tu zastínil před slunečními paprsky?" Ve skutečnosti dobře věděly, kdo je zachránil před sluncem. Celou dobu nespaly, ale pozorně sledovaly veškeré pasáčkovo počínání.
Víly měly překrásné dlouhé vlasy, které jim zářily jako ryzí zlato. Pasáček se lekl a chtěl utéct. V okamžiku byly u něho. Ptaly se, co by chtěl za to, že byl na ně tak hodný. Pasáček byl velmi skromný a nepřál si nic. Nabízely mu mošnu zlaťáků, ze které by nikdy neubývalo. Pasáček vzácný dar odmítl.
Víly poznaly jeho dobrotu, laskavost a nezištnost. Za odměnu mu daly pár oveček. Na rozloučenou mu řekly: "Až budeš večer hnát stádo domů, budeš od moře slyšet vyzvánět zvony. V žádném případě se neohlížej."
Rozloučily se a odešly. Pasáčkovi v té chvíli došlo, že to nebyly obyčejné dívky, ale víly.
Slunce začalo zacházet za kopec a světla ubývalo. Pasáček se vracel domů, a čím blíže byl, tím hlasitější zvonění slyšel za zády. Zapomněl, co mu víly poručily. Ohlédl se a spatřil spoustu ovcí, koz a krav, jak vycházejí z moře a následují jeho stádo.
V tom okamžiku, kdy neposlechl vílí rady a ohlédl se za sebe, se vše ztratilo. Obrovské stádo přestalo vystupo
vat z moře na souš, zůstala jen původní zvířata.
Kdyby pasáček víly poslechl a neotočil se dozadu, měl by ohromné bohatství. On však toho vůbec nelitoval, byl spokojený s tím, co má. Dokonce pár zvířat, co mu víly daly, rozdělil mezi své sousedy.
Související články
Dovolená a detektivky
Dovolená a detektivky
Přiznám se bez mučení – detektivky moc nečtu. Ale v létě na dece u vody své místo určitě mají.
Letos jsem den před dovolenou objevila ve schránce objemnější obálku a v ní dvě překvapení - sbírku Nejlepší detektivní povídky roku a dopis. Prý máme výročí, a tak mi posílá dárek s věnováním.
Pozorným partnerem je mladý autor Petr Hrůša, který mě oslovil a požádal o korektury jako první. Krimipovídky se mi moc líbily, takže zařazení mezi nejlepší mě ani nepřekvapuje. Díky a jen tak dál...